Dnešní článek bych rád věnoval dvojici soch, které nechali vypracovat a postavit na 12 pilíř Karlova mostu představitelé řádu Augustiniánů z malostranského kláštera od svatého Tomáše.

První z nich je socha svatého Augustýna. Muže, který v průběhu svého života prošel zásadními proměnami. Narodil se asi 13. listopadu 354 v Taraste poblíž Kartága. Jeho otec byl pohanem, ale též bohatým římským úředníkem. Jeho matkou byla Monika, která se stala křesťanskou a snažila se syna k této víře vést, což se jí však zpočátku nedařilo. Augustin byl velmi nadaným dítětem i mladým mužem. Studoval rétoriku a též mnohé pohanské autory, později se stal podporovatel hnutí manichejců. Sám žil v této době poměrně volným životem, jeho slovy byl hýřivý a neuspořádaný. V tomto období se mu také narodil nemanželský syn Aeodat. Snad pod vlivem matky a též kázání svatého Ambrože, milánského biskupa, se Augustýn rozhodl ve třiceti dvou letech změnit svůj život. Přijal i se synem křest a stal se horlivým zastáncem křesťanské víry. Jeho předchozí znalosti rétoriky a filosofie pohanských autorů i Máního byly ideální bohatstvím, které mohl věnovat na oltář Kristovi církve. Záhy po té se totiž stává autorem celé řady zásadních církevních spisů, jako je např. De immortalite animae (O nesmrtelnosti duše), De doctrina christiana (O křesťanském učení), jeho autobiografické dílo Confessiones (Vyznání), De civitate Dei (O Boží obci) a mnohá další. Právě v těchto dílech dokázal svou vzdělanost a schopnosti filosoficko-teologické, které napomohly tehdy ještě slabé římské církvi k budoucímu rozkvětu. Na nadarmo je sám řazen mezi církevní otce římsko- katolické církve (ale i v církvi pravoslavné má své významné místo a též i mezi některými protestanskými církvemi).

Ještě se krátce vraťme k jeho životu. Po své konverzi se vrací zpět na severoafrické pobřeží, kde ve čtyřiceti letech získává kněžské svěcení a biskupský úřad ve městě Hippo, odtud je také znám jako Augustin z Hippa. Zde také připravil pravidla pro život komunity, které je dnes známo, jako řehole Augustinova, kterou se řídi nejen řád augustiniánů, ale např. též premonstráti.

V závěru jeho života se dožil velmi nepříjemných události. Poslední rok trávil v obleženém Hippu, které se snažil dobýt germánský náčelník Genserich (Vandalové). Zde také v době obléhání umírá 28. srpna 430. Po dobytí města Vandaly jsou jeho ostatky odneseny jeho věrnými. Nejprve byly odvezeny na Sardinii a následně spočinuli v kostele svatého Petra v Ciel de Oro v Pávii.

Nyní bychom se již zaměřili na samotnou sochu. Její objednavatele již známe, ale kdo byl autorem? Je jisté, že jde o dílo dílny Jeronýma Kohla. Velmi pravděpodobně mohl být autorem sám Jeroným Kohl, i když jsou autoři, kteří hovoří o tom, že jde o práci jeho nevlastního syna Jana Bedřicha Kohl-Severy, i když většina se kloní k Jeronýmu Kohlovi.

Svatý Augustin je zde zobrazen jako biskup s mitrou, jeho postava se lehce vytáčí, aby tak nabyla zajímavé dynamiky, které vrcholí dvěma detaily. Jedním je Augustinova zdvižená pravice, která drží planoucí srdce, symbol pravé víry a lásky. Druhým výrazným detailem je jeho levá noha, kterou Augustin symbolicky šlape po spisech autorů, kteří jsou považování za pohany či kacíře (Mání, Pelagius, Donát). Vedle jeho levého boku je zobrazen andílek, který má představovat část z legendy. V ní Augustin potkává na mořském břehu malé dítě, které mušlí přelévá mořskou vodu do pískové prohlubně. Po rozmluvě s tímto dítětem Augustín pochopí celou situaci, jako jasné boží podobenství, jeho trpělivost s lidským pochopením a to, že dříve sám člověk přelije moře, než porozumí božímu záměru.

Na čtvercovém soklu, který je doplněn bočními volutami, pak najdeme oslavný nápis, který má připomínat postavu svatého Augustina, jako učitele církve.

Druhou sochu, o které je dnešní článek je socha svatého Mikuláše Tolentinského, kterého s nesmíme plést s Mikulášem z Myry, který nám vždy na počátku prosince roznáší dárky. Jméno Mikuláš, však tento světec skutečně dostal podle svého slavnějšího svatého jmenovce. Okolo roku 1245 Compagnosu de Guarutti a jeho ženě Amate, v pozdním věku, narodil syn, který dostal jméno Nicolo. Jméno bylo vybráno záměrně, neboť tento pár se velice úpěnlivě modlil za narození syna k Mikuláši z Myry.

Asi v osmnácti letech vstoupil mladý Mikuláš do augustiniánského řádu, přesně podle přání jeho matky. Získal kněžské svěcení a záhy se stal kazatelem, který putoval mezi městy a kláštery, kde měl zázračně uzdravovat nemocné. Po třicátém roce svého života odešel do města Tolentino. Dle zjevení, které se mělo stát toto město jeho osudem. Je pravdou, že Mikuláš se zde zapojil do života místní komunity. I on tak byl svědkem šarvátek mezi zastánci papeže a císaře. Co však bylo důležitější i zde zázračně léčil nemocné. Jeho životní pouť se v Tolentinu završila 10 září 1305. Zázraky spojené s jeho osobou však pokračovali i po jeho smrti. Jen během prvních dvaceti let se mělo odehrát na tři sta zázraků. Nakonec byl tento velký ctitel kultu Panny Marie svatořečen roku 1446.

Nyní už se zaměřme na jeho sochu. I u ní se předpokládá autorství Kohlovi dílny. A ani u této sochy není jistota, zda jde o práci Jeronýma nebo Jana Bedřicha. Velmi pravděpodobné je rozpracování Jeronýmem, neboť socha se vyznačuje umírněností a jistou mírou konzervativismu uměleckého pojetí. Podstavec podobně, jako u sochy svatého Augustína je čtvercový s jemnými bočními volutami. Sokl sochy Mikuláše Tolentinského je ještě prostší než u jeho protilehlého souseda.

Samotná socha Mikuláše Tolentinského ukazuje světce v řádovém rouchu augustiniánského mnicha. Protože je Mikuláš znám jako štědrý muž, který se věnoval pomoci chudým, je i na soše zobrazen jako dárce. Zde podává chléb známý jako mikulášský, který dle legendy uzdravoval, v případě, že byl Mikulášem požehnán. Což připomíná nápis na ošatce s chlebem, kterou přidržuje andílek vedle světcova těla. Mikulášovu úctu k Panně Marii, pak připomíná lilie, kterou drží v levé ruce.

Na Karlově mostě dnes najdeme kopie obou výše popsaných soch. Sochu svatého Augustina zhotovili v roce 1971 Dušek, Hampl, Sopr a Velínský. Sochu svatého Mikuláše Tolentinského udělal v roce 1969 sochař Jiříkovský. Originály je možno shlédnout, stejně jako svatou Ludmilu a svatého Bernarda, v Gorlici na pražské Vyšehradě.  

Dvořák, F. Po Karlově mostě 20 zastavení s Františkem Dvořákem, NLN, s.r.o., Praha 2011, ISBN 978-80-7106-653-8.

Malina, J. Praha esoterická - Karlův most, Eminent, Praha 2007, str. 51, ISBN 978-80-7281-304-9.

Foltýnová, M. Originální sochy z Karlova mostu expozice Gorlice na Vyšehradě, GHMP, Praha 2014, ISBN 978-80-7010-993-9.

Socha svaté Anny Samatřetí, dílo Matěja Václava Jäckela stojící na čtvrtém mostním pilíři je ukázkou, že Jäckel patří mezi mistry pražské, v zásadě, již vrcholně barokní tvorby. Je paradoxem, že tento, troufám tvrdit nejobdivovanější pražský sochař v období mezi Janem Jiřím Bendlem a dvojicí Ferdinand Maxmilián Brokof – Braun, je veřejnosti poněkud neznámou osobou. Jednu z jeho práci jsme již mohli obdivovat na druhém pilíři, za Staroměstskou mosteckou věží, konkrétně sousoší Panny Marie a svatého Bernarda z Clairvoiux. Proti tomuto sousoší je socha svaté Anny Samatřetí daleko subtilnější, ale přesto velice elegantní a plná barokní nádhery.

Než pokročíme k samotné soše, bylo by dobré připomenout, kdo byla svatá Anna Samatřetí. Ve značné stručnosti můžeme říci, že Anna je považována za matku Panny Marie a tedy i babičku Ježíše Krista. Její jméno by nejspíše odpovídalo hebrejskému jménu Chana. Jejím manželem měl být Jáchym (Joakím). Měli patřit mezi prosperujíc pastýře a osoby velice zbožné, které velkou část svého výdělku rozdělovali mezi chrám a chudé. Bohužel je trápilo, že neměli potomky, což bývalo vykládáno, jako boží nepřízeň. Právě tato nepřízeň přiměla Jáchyma odebrat se do pouště, kde se po čtyřicet dní postil a modlil. Jeho modlitby pak byly vyslyšeny a anděl mu oznámil, že se jim narodí dítě, a tak se i mělo stát i přes pokročilí věk obou rodičů. Tím dítětem byla právě Marie (Miriam).

Samotná tradice uctívání svaté Anny vycházela původně spíše z lidové tradice, do oficiálních struktur římsko-katolické církve se tato světice dostává až v době vrcholného středověku.

Naše socha však pochází až z roku 1707 a nechal ji vytvořit pro pražský most hrabě Rudolf z Lisová, pán na Novém Stránově, přísedící zemského soudu a komoří Starého města pražského. Doporučení na Jäckela dostal pravděpodobně od samotného Jana Blažeje Santiniho, který byl architektem Lisovksého paláce na Starém městě a s Jäckelem již spolupracoval. Samotný námět souvisí s druhou manželkou hrabětě z Lisova Annou Marií, jejíž patrnkou svatá Anna byla.

Sám Jäckel pojal sochu v poměrně klasické kompozici, které však dodal ducha vyspělého baroka. Samotná Anna stojí v klasickém protikladu proti své dceři Marii. Svého vnuka Ježíše přidržuje svou levou rukou a zapírá ho o svůj bok. Přes hlavu ji spadá volná rouška. Dráperie této roušky jemně zahaluje hruď i ramena světice. Další částí oděvu je plášť a spodní roucho, která jsou k sobě v zásadní protikladu, kdy samotný šat jemně splývá, zatímco plášť velmi dramaticky ovíjí tělo, aby, jakoby ve větru, vál směrem od těla Mariina.

Malý Ježíšek, kterého jeho babička chová, objetím levé ruky přidržuje zemi, která spočívá na hlavičce andělíčka a které svou pravou rukou žehná.  

Panna Marie pak s krásnou dívčí tváří, oděna v plášť a šat, taktéž s bohatou drapérií, hledí ke své matce a svému synovy. Její postava vytočena mírně od samotné Anny vytváří tak dojem jistého napětí a pohybu. Její levá noha je výrazně nakročena a právě okolo ní se obtáčí výrazný plášť. Též propracovanost rukávu ukazuje na mistrovu skvělou práci s oděvem. Též práce jejich rukou ukazuje, že Jäckel byl vynikajícím mistrem svého řemesla. Pravou rukou Marie svírá kyticí růží, která je jejím symbolem a levou rukou, tedy spíše samotnými prsty, vsouvá do své roušky.

I na této soše je tedy vidět, jak skvěle dokázali barokní sochaři pracovat s oděvem, pohybem, emocí i lidským tělem.

Sokl, na kterém socha Anny stojí, by mohl být dílem již zmíněného Jana Blažeje Santiniho. Právě u paty soklu můžeme vidět dva erby. Ten, který je při pohledu na sochu v levo (ovšem heraldicky vpravo) patří donátorovi hraběti z Lisova, druhý pak jeho ženě Anně Marii rozené Trapp z Bissein a Caldonazzo. Drobná oválná kartuš původně nesla označení světice.

Dnešní socha na Karlově mostě však není originál, jedná se o kopii Vojtěcha Adamce a Martina Pokorného z roku 1999. Originál opět možno spatřit ve Vyšehradské Gorlici.

Výběrová literatura:

Tischerová, J. Matěj V. Jäckle, sochař českého baroka 1655 – 1738, Rybka Publishers, Praha 2013, ISBN 978-80-87067-02-4.

Dvořák, F. Po Karlově mostě 20 zastavení s Františkem Dvořákem, NLN, s.r.o., Praha 2011, ISBN 978-80-7106-653-8.

Malina, J. Praha esoterická - Karlův most, Eminent, Praha 2007, str. 51, ISBN 978-80-7281-304-9.

Foltýnová, M. Originální sochy z Karlova mostu expozice Gorlice na Vyšehradě, GHMP, Praha 2014, ISBN 978-80-7010-993-9.

Dnes bychom dokončili Braunovu výzdobu Karlova mostu jeho třetí sochou, která dnes na mostě stojí. Jedná se o českou zemskou patronku a babičku primase českých patronů, svatou Ludmilu.

Její životní příběh známe především z legend, jako například z Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eis. Už její původ není plně jasný, buď pocházela z kmene Pšovanů či srbské země (tím nejspíše míněna oblast dnešních lužických Srbů). Kdy přesně se stala manželkou českého knížete z rodu Přemyslovců, Bořivoje, není úplně jasné. Pravděpodobně okolo roku 875. Spolu s ním se nechala pokřtít, nejspíše rukou samotného moravského arcibiskupa Metoděje, okolo roku 883. Bezpečně známe dva její syny budoucí vládce českého knížectví, Spytihněva a Vratislava, oba toho jména první.

Nejvíce proslulou se stala po smrti mladšího z nich, knížete Vratislava I, který umírá na jaře roku 821. Po jeho smrti dochází na pražském knížecím dvoře ke sporu mezi dvěma kněžnami – vdovami, Ludmilou a Drahomírou. Příčina tohoto sporu bývá v obecném povědomí chápána, jako spor mezi křesťanskou Ludmilou a pohankou Drahomírou, což je však výklad legendistický, který je velmi pravděpodobně daleko od pravdy. Celý spor mohl mít příčinu v politickém sporu. Konkrétně ve sporu o to, zda se české knížectví má stále orientovat na Bavorsko či naopak na nové centrum Východofranské říše (Teutonské království), Sasko. Ludmila mohla v tomto sporu stát na straně probavorské politiky a Drahomíra naopak na straně prosaské politiky. Ovšem i tato teorie není plně prokazatelná, neboť za sporem mohla stát i snaha Ludmily prosadit na trůn svého vnuka Václava, který, když přijmeme Vlčkovu teorii o jeho věku v době úmrtí, nemusel být synem kněžny Drahomíry, a která se naopak snažila zabránit Václavovu nástupu, což se jí povedlo, vzhledem k tomu, že i legendy hovoří o tom, že až do roku 924 má vládnout, coby regentka, Drahomíra. Ludmila, pak následně odchází z Prahy na svůj hrad (hradiště) Tetín. Samozřejmě ani tato teorie není plně prokazatelná, neboť chybí písemné prameny.

Následně je Ludmila dne 15. (či 16.) září roku 921 zavražděna. Jejími vrahy mají být její sluhové Tunnou a Gommon, snad vikingského původu. I její smrt obestírá řada otazníků. Opět použijeme-li legend, pak její smrt souvisí se sporem s Drahomírou, ovšem existuje i alternativa v podobě sporu samotné Ludmily s jejími sluhy. Neboť i takový výklad je z legend možný.

Již záhy po její smrti se u jejího hrobu měli odehrávat zázraky, a aby zakryla její svatost, nechala Drahomíra postavit kostel zasvěcený archandělu Michaelovi přímo nad Ludmiliným hrobem, aby tak věřící přikládali zázraky jemu.

Její vnuk Václav, poté co se ujal moci, nechal její ostatky přenést do kostela svatého Jiří stojícího na Pražském hradě, resp. nejprve byla Ludmila uložena v kapli, která byla připojena ke kostelu z jižní strany. Dá se říci pod současnou jižní věží románského kostela svatého Jiří. Kaple byla zasvěcena snad Panně Marii. Později pak bylo její tělo přeneseno do gotické kaple, která přiléhá též z jihu ke kněžišti (o této kapli zase někdy příště až se zastavíme v kostele svatého Jiří).

Vztah Václava a jeho babičky Ludmily je v legendách popisován, jako velice blízký a je tedy skutečně možné, že Drahomíra nebyla Václavovou matkou, i když je to tak běžně v legendách popisováno. Dle legend byla to právě Ludmila, která se postarala o Václavovo křesťanské vzdělání v budečském hradišti.

Přejděme již k samotné soše. Původně tato socha, která vznikla po roce 1720, nebyla umístěna na Karlově mostě, ale stála na Hradčanské terase v blízkosti Pražského hradu, resp. u kaple Panny Marie Einsiedelnské. Přenesena na současné místo byla po povodni 1784, kdy se původní socha svatého Václava, kterou vytvořil Ottavio Mosta, zřítila do Vltavy.

Braunova socha byla vybrána nejspíše nejen díky skvělému provedení, ale i díky tomu, že svaté Ludmila je zachycena ve společnosti svého vnuka Václava, který je zde zobrazen, jako malý chlapec s knížecí čapkou. Spolu s nimi je zachycen též malý andělíček. Na soklu můžeme vidět kartuši, ve které je zobrazeno zavraždění svatého Václava. Jako již předchozí Braunovi sochy i socha svaté Ludmily oplývá dynamikou, velmi výrazným vyjádřením citů a zaměřením na dramatické vyjádření popisované scény. Vše doprovázeno geniální propracovaností těl i oděvů.

I na této soše tak můžeme obdivovat Braunův smysl pro detail, který autor vytváří komplexnost svého díla, které je opět velmi živé. Mou oblíbenou částí této sochy je spodní část, kde svaté Ludmila vykračuje svou pravou nohou na drobný stupínek. Při bližším pohledu můžeme vidět, že se jedná o kámen s jemnou výzdobou, jakoby se jednalo o jakýsi sloup, který byl původně vyzdoben nějakými výjevy. Možná nám takto Matyáš Bernard Braun naznačuje, to o čem mluví legendy. Tedy, že právě kněžna Ludmila přivádí společně se svým manželem Bořivojem do Čech křesťanskou víru a potlačuje původní pohanské kulty. A právě takovým rozlomeným pohanským sloupem s jakýmisi modlami může být tento zlomek, na kterém stojí noha kněžny Ludmily.

Dále můžeme na soše obdivovat závoj, který Ludmila drží v levé ruce a který je symbolem její mučednické smrti. V pravé pak přidržuje Václavovi bibli, ze které se on učí číst. Za malým Václavem pak uvidíme též štít, na kterém je zobrazena přemyslovská (svatováclavská) orlice. Andílek, stojící pod kněžnou Ludmilou přidržuje Palladium země české.

Na samotné Karlově mostě však dnes již nenajdeme originál. Kdo ho chce spatřit, musí navštívit Gorlici na pražském Vyšehradě. Na Karlově mostě se nachází kopie od J. Kačera a M. Kačerové z roku 1999.

Výběrová literatura:

Dvořák, F. Po Karlově mostě 20 zastavení s Františkem Dvořákem, NLN, s.r.o., Praha 2011, ISBN 978-80-7106-653-8.

Malina, J. Praha esoterická - Karlův most, Eminent, Praha 2007, str. 51, ISBN 978-80-7281-304-9.

Foltýnová, M. Originální sochy z Karlova mostu expozice Gorlice na Vyšehradě, GHMP, Praha 2014, ISBN 978-80-7010-993-9.

Merhautová, A. Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, Acedemia, Praha 1966,21-128-66.

Třetí sochou, kterou si dnes představíme, je socha svaté Luitgardy, která je posazena na 12 pilíři směrem od Staroměstské mostecké věže. V podstatě již přímo nad ostrovem Kampa. Jedná se o první práci velkého barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Právě touto sochou se Braun uvedl v Praze a dá se říci, že jí ovlivnil nejen pražskou, ale i českou vrcholně barokní sochařskou tvorbu a v podstatě vstoupil do sochařského souboje s pražskou dílnou Brokoffů. Sokl je možná práci velkého architekta Santiniho.

Samotná socha pochází z roku 1710, kdy si ji objednal opat cisterciáckého kláštera v Plasích, velký znalec umění, Evžen Tyttl, který též velmi výrazně ovlivnil, nejen Prahu díky této soše, ale též svůj domovský klášter v Plasích.

Na Karlově mostě se v současné chvíli nachází kopie, kterou vytvořili Rak a J. Novák. Originál je možno spatřit v Lapidáriu Národního muzea. Sádrový odlitek, dle kterého byla dělána kopie, je však možno vidět plaském klášteře, kde socha stojí bez soklu a je posazena na daleko nižší podstavec, a tak je možno vychutnat genialitu Braunovu, neboť sochu zde máme jak na dlani.

Ale již k samotné svaté Luitgardě.

Její život je datován do let 1182 až 1246. Pocházela z města Tongeren, po té co její rodina zchudla, byla ve dvanácti letech dána do benediktínského kláštera (svaté Kateřina v Saint Trond). Již v dospívání prožívala mystické vize, přičemž té pro nás nejdůležitější se jí dostalo okolo sedmnáctého roku života, kdy se jí zjevil Kristus, který ji ukázal své rány a dovolil jí políbit jeho ránu v boku.

Později se Liutgarda stala abatyší benediktýnského kláštera, ovšem nakonec se rozhodla připojit k cisterciáckým řeholnicím v Aywieres u Bruselu. I zde prožívala své extatické stavy. Zážitky z těchto stavů pak předával dál svému okolí. Stejně tak se ale starala o nemocné, které pomáhala léčit. Jedenáct let před svou smrtí oslepla a od té chvíle již žila pouze se svými vizemi. V poslední vizi se jí měl zjevit Kristus a oznámit jí datum jejího úmrtí. Tím byl 16. červen roku 1246. Její ostatky se dnes nacházejí v Bas-Ittre v Brabanstsku. Její příkladný život a snad i léčitelské schopnosti vedli k tomu, že již roku 1270 byl sepsán dominikánem Tomášem z Cantimpre  Život Luitgardy, kde ji tento mladší současník, který se s ní i setkal, vylíčil, jako pravou světici.

Právě asi nejslavnější Liutgardina vize je zachyna Braunem na pražské soše. Braun se zde musel vypořádat z mystickým tématem, které potřeboval přenést do kamene. Stejný problém řešil i o něco slavnější Lorenzo Bernini na soše Zjevení svaté Terezie. Sám Braun mohl tuto sochu znát, a tedy se mu mohla stát inspirací, jak si s daným tématem poradit. Je pravdou, že jak Berniny, tak Braun dokázali skoro nemožné. Tedy v kameni zachytit nejen pohyb, ale i emotivnost dané chvíle, skutečný prožitek mystického zjevení.

Naše svatá Lutigarda se v oblacích vyzdvihuje ke Kristu, který ji dává pocítit nejvyšší blaženost a svou oživlou rukou ji přivádí ke svému boku.

Každý, kdo pod touto sochou stojí, musí skutečně docenit mistrovství Braunovo, který si hraje s kamenem, tak, aby vytvořil dokonalou kompozici, kdy celá socha je v mírném napětí, které vychází z celého konceptu mezi drapérii šatů světice a nahým tělem Kristovým, kdy jako vlna pobíhající skrze plochu sochy se šíří naši pohled, který probíhá skrze jednotlivé části.

Socha je opravdovým mistrovským dílem, jako by na pomezí mezi malbou a sochařstvím.

Každému je možno jen doporučit navštívit tuto nádhernou sochu, která v každou denní i noční hodinu má svou zvláštní sílu a která dá pečlivému divákovi vždy zakusit ten skvělý mystický zážitek svaté Lutigardy.

Další sochou, kterou na Karlově mostě navštívíme, stojí též na druhém pilíři jako svatý Ivo.

Naši druhou zastávkou bude sousoší Panny Marie se svatým Bernardem z Clairvaux od Matěje Václava Jäckla, který byl současníkem Brokofů i Matyáše Bernarda Brauna a patří mezi vynikající představitele českého vrcholně barokního sochařství.

Nejprve několik faktů k sousoší. Jeho vytvoření a osazení na Karlův most datuje do let 1708 až 1709. objednatelem sochy byl opat cisterciáckého kláštera v Oseku Benedikt Littwerig, přičemž dnes stojí na mostě kopie od Hlavatého, Tomšeje, J a P. Vitvarových, Viškovské-Altmanové a Wolfa z let 1978-1979. Originál sochy je možné shlédnout v Gorlici na Vyšehradě.

Samotná socha zajisté patří mezi nejlepší díla Jäcklova, ve kterému se úžasným způsobem podařilo v tomto díle zachytit úctu, které se u cisterciáků těší Panna Maria a řádový patron svatý Bernard z Clairvaux. Jäckel nádherným způsobem zachytil tyto dvě, pro řád cisterciáků, zásadní postavy.

Dílo zobrazuje svatého Bernarda, který bosý klečí před Pannou Marii a malým Ježíšem, kterého drží Panna Marie v náručí. Postava Panny Marie stojí na drobně zvýšeném soklu, který je vyzdoben hlavičkami andělíčků a oblaky, což bychom mohli vykládat tím způsobem, že samotný výjev je spíše mystického charakteru, tj. že samotný svatý Bernard prožívá okamžik, kdy se mu zjevuje Panna Maria.

Spolu s těmito postavami se na sousoší nadále nachází atributy spojené s posledním dne Ježíše Krista. Tedy Kříž, který podpírají dva andělíčci. Přes něj položený veraikon, dále hřeby, kladivo a kleště, které jsou součástí soklu a dají se též považovat za symbol cisterciáckého řádu. Vedle Kříže se ukrývá kohout, který symbolizuje Petrovo zapření Krista, vrhcáby jsou symbolem vojáků, kteří hráli o Kristův šat, a pohozená rukavice připomíná vojáka, který měl udeřit Krista do tváře. S dalších atributů je nutné ještě připomenout kopí a houbu na tyči, které je možné vidět na mědirytu A. Neuräuttera, ale dnes již bohužel na sousoší chybí. Sokl pod křížem je pak koncipován do podoby sloupu, u kterého měl být Kristu bičován. A právě asymetrická podoba spodní části dodává tomuto sousoší výraznou dynamiku a uživuje celou scénu, která se odehrává před námi.

Andílek stojící u svatého Bernarda, pak drží biskupskou mitru, která má připomínat světcovu skromnost, neboť měl třikráte odmítnout biskupský úřad.

Další zajímavá část, kterou byly dva kovové pásy, které vycházeli z úst svatého Bernarda a Panny Marie a na kterých stálo AVE MARIA a AVE BERNARDE, na dnešní kopii též chybí.

Na střední části soklu a též na části pod svatým Bernardem, pak můžeme vidět kartuše s nápisy a festony.

 Závěrem pak několik slov k samotné postavě Bernarda z Clairvaux. Narodil se nejspíše v roce 1090 ve Fontaines, které se nachází u Dijonu. Pocházel ze šlechtické rodiny a poté co získal vzdělání v klášterní škole, se rozhodl stát řeholníkem. Vybral si tehdy poměrně nový řád cisterciáků, který byl založen svatým Robertem z Molesmo v Citaux v roce 1098 a papežem Palschalem II. byl schválen roku 1100. Hlavním cílem Roberta z Molesme byl návrat k přísnému dodržování řehole svatého Benedikta z Nursie. Sám Bernard vstoupil do řádu roku 1112, roku 1115 zakládá v Clairvaux klášter. V dalších letech pak pomohl k založení přibližně 70 cisterciáckým klášterů. Díky této své aktivitě je také považován za druhého zakladatelé řádu. Už za svého života byl považován za velkou autoritu, ke které se obraceli s žádostí o radu mnozí mocní mužové, mimo jiné i papež Evžen III, který byl Bernardovým žákem. Proslavil se též vytvořením řeholních pravidel pro řád Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu. Byl též hlasitým propagátorem křížového tažení, které se uskutečnilo v letech 1147 a 1148. Sám Bernard se kvůli svému pojetí víry dostal i do několika sporů, např. odporoval Abelárdovi. Byl velkým teologem, který se snažil bránit čistotu víry, dle svého přesvědčení, proti chybným výkladům. Sám sepsal několik spisů, např. O lásce k bohu. Byl též mistrem kázání, za což si vysloužil přídomek magister či doctor mellifluus. Tedy mistr, jehož slova tečou jako med. Bernard z Clairvaux umírá roku 1153 a svatořečen je již roku 1174. Papež Pius VIII. Ho roku 1830 prohlásil za učitele církve. Svátek má 20. srpna a je patron včelařů, vorařů, Gibraltaru, Janova a samozřejmě cisterciáků. Bývá označován za pomocníka proti dětským chorobám, posedlosti a je též pomocníkem v hodině smrti a ochráncem před bouřkou.

Dnes bychom rádi začali sérii několika drobnějších článků, které se budou, týká soch, která stojí na nejstarším pražském mostě (i když v některých partii k nejstarším patřit nebude).

Naši první zastávku po úžasné galerii soch, které zdobí Karlův most a kterou dnes chápeme, jako neodmyslitelnou část Prahy, učiníme u sochy svatého Iva.

 Socha svatého Iva se nachází na jižní straně Karlova mostu, jako první socha po levé straně směrem od Staroměstské mostecké věže k malostranskému břehu. Svatý Ivo zde nestojí sám, ale je doprovázen postavou spravedlnosti po jeho pravé ruce a po levé ruce postavami starce a ženy - vdovy s dětmi, symbolizující chudé, o které se svatý Ivo staral.

Svatý Ivo je patronem soudců, advokátů, notářů, farářů, soustružníků, chudých, zejména sirotků a opuštěných dětí, Bretaně. A jeho atributy jsou svitky či kniha, provaz chudí a soudcovský talár.

Kdo byl svatý Ivo a jak se dostal na Karlův most

            Svatý Ivo Bretaňský nebo též svatý Ivo Hélory či Ivo z Kermatinu (dále jen svatý Ivo) se narodil 17. Října 1253 v bretaňském Minihy-Tréguieru do šlechtické rodiny vévody z Kermatinu. Byla to zvláště jeho matka, která ho vedla ke zbožnému životu a jeho heslo: „Žij tak, aby ses stal svatým“, jsou prý její vlastní slova.

Ve čtrnácti letech začal studovat v Paříži, kde studoval filosofii, teologii a právo. Ve čtyřiadvaceti odešel do Orleansu, kde pokračoval ve studiu práva. I zde si uchovával svou zbožnost a proslul častým přijímáním svatostí.

            V sedmadvaceti se stal notářem a soudcem ve městě Rennes. V tomto úřadě si počínal velmi dobře a jeho biskup ho o čtyři roky přiměl k přijetí kněžského svěcení. Sám svatý Ivo prý svěcení odmítal, protože se necítil hoden být knězem. Jako soudce proslul svým přístupem, kdy se pokaždé snažil znesvářené strany usmířit. Svou autoritu soudce užíval, až když nebylo jiné cesty. Zároveň proslul svou nestranností a jeho moudrý a spravedlivý přístup vedl k tomu, že lidé ho velmi ctili. Jak je tradováno: „…a nabízené dary a úplatky zásadně odmítal. Předně se ujímal nevinně pronásledovaných a opuštěných, kterým bohatí a mocní ubližovali. Chudí a zejména sirotci se k němu utíkali jako k otci. Prostí lidé jej milovali, jen násilníci a podvodníci ho neměli v lásce. Při každém vynášení rozsudku cítil smutek až úzkost, protože měl na mysli budoucí Boží soud.“[1]

            Je patrné, že si uvědomoval důležitost svého úřadu a chápal, že jako soudce je zástupcem božím a že i on bude jednou souzen.[2]

            Svůj majetek rozděloval mezi chudé, o které se staral. Jeho dům v Kermatinu se stal útulkem pro opuštěné a chudé z celého kraje. Svou kněžskou činnost vykonával velmi svědomitě v Trezdreku a pak v Losaneku, kde byl populární nejen díky své schopnosti hlásat slovo Boží, ale též svou schopností pamatovat si všechny své svěřené osoby, které často navštěvoval.

Roku 1303 z přehnaného půstu a zbožnosti, která se u něj projevovala rozdáním i posledního bochníku chleba, onemocněl, ale ani v tuto chvíli nežádal sobě zvláštního zacházení, a tak velmi slabý zemřel 19. května[3] toho roku v Kermartinu a byl pohřben v Tréguieru. V Bretoni se o svatém Ivovi zachoval zajímavý verš :  „Sanctus Yvo erat Brito ; Advocatus et non latro ; Res miranda populo." Svatý Ivo byl Bretaňec ; Advokát ne zloděj; Věc to skvělá lidem.

Velmi záhy se začal šířit jeho kult a lidé chtěli mít relikvii tohoto světce. Díky tomu byl za svatého prohlášen velmi brzy. Již po čtyřiačtyřiceti letech, roku 1347 ho papežem Klementem VI prohlásil za svatého.

Socha svatého Iva na Karlově mostě

Jeho socha se nachází na Karlově mostě díky Právnické fakultě Univerzity Karlovy[4], již je stejně, jako ostatních právníku, patronem. Fakulta, na své náklady, zadala zhotovení svého patrona jednomu z nejvýznamnějších barokních sochařů Českého království Matyáši Bernardu Braunovi v roce 1711.[5]

Svatý Ivo je zde zosobněn, jako soudce, který se sklání a levou natahuje k chudým a utlačovaným, kterých se celý život zastával, zde zosobněno postavou starce a ženy – vdovy s dětmi. V pravé ruce svírá knihy[6]. Symbolizující moudrost a po jeho pravé ruce se nachází socha Spravedlnosti se zavázanýma očima a mečem obráceným dolů. Meč svírá alegorie Spravedlnosti oběma rukama a okolo meče vychází provaz (což je jeden z atributů svatého Iva), který přidržuje levou rukou. Meč symbolizuje spravedlivé rozhodování a ostří na obou stranách naznačuje oddělení dobra a zla. Podle šířky čepele by se mohlo jednat o meč popravčí.

Sokl je zbudován na základě konvexní křivky. Sokl je rozdělen dvěma římsami, vrchní vystupující římsa odděluje sousoší od soklu. Na soklu se nachází květinový feston, který odděluje dvě kartuše, v horní býval zasvěcující nápis, odkazující na zadavatele sochy pražskou právnickou fakultu a ve spodní je zobrazení svatého Iva sloužícího mši za usmíření matky a syna. Celkově má socha barokní mírně „rozevlátý“ charakter, který s projevu na odění Spravedlnosti a ženy – vdovy. Výraz světcův je mírný a příjemný a je v protikladu k úpěnlivým pohledům prosebníků (starce a ženy – vdovy s dětmi). Pohled Spravedlnosti je odvrácen na druhou stranu.

Na mostě se dnes nachází kopie, kterou vytvořil v roce 1908 František Hergestel ml. Originál se nachází v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti.

Použitá literatura:

Malina, J. Praha esoterická - Karlův most, Eminent, Praha 2007, str. 51 , ISBN 978-80-7281-304-9.

Adamová, K. ; Šouša J. Spravedlnost v českém výtvarném umění, Praha 2001, str. 63, ISBN 80-7250-283-2

https://catholica.cz/?id=2050 – stav dne 15. 4. 2011

https://www.muzeumkarlovamostu.cz/karluv-most/reportaz/sv-ivo-115/ – stav dne 15. 4. 2011

https://www.lisse.cz/advokacie/o-advokacii/svaty-ivo-patron.html – stav dne 15. 4. 2011

https://www.modlitba.sk/htm/zaujem/svatci/svatci_all/ivo_helory.htm – stav dne 15. 4. 2011

Dobrý den, v dnešním článku Vám chceme představit velice zajímavý palác, který stojí ve vrchní části Malostranského náměstí a je spojen se jménem rodu Liechtensteinů. Na místě současného paláce se ve středověku nacházelo městiště pěti domů. Dům na jižní části nesl poetický název V Koutku, v jeho blízkosti pak stávala věžová stavba, která se spojuje s původním přemyslovským opevnění Malé Strany. Největším z pěti domů byl dům na severní části, částečně obrácený do Nerudovy ulice. Tento dům nesl v 16. století název U Bílého medvěda. Velmi výrazně do osudu domů zasáhly husitská revoluce. Již a jejím počátku v listopadu 1419 došlo k útoku pod obojích na Menší město pražské a vyplenění většiny domů. Po husitské revoluci došlo k postupné obnově domů, které jsou často spojovány s různými řemesly. Dnes víme, že zde sídlil krejčí, tesař, zedník a dokonce i lazebník. Další pohroma pro celou Malou Stranu a též i pro domy na náměstí byl velký požár roku 1541. Tato katastrofa velmi výrazně zasáhla do osudu levobřežní Prahy a bývá často připomínána i v turistických průvodcích. I v této části Malé Strany muselo dojít k obnově požárem poničených domů. U dvou nejsevernějších domů víme o renesanční úpravě fasád. Jeden z domů pak složil úřadu dvorní komory. Velmi zásadním je pro tuto oblast Malostranského náměstí rok 1622, kdy Karel I. z Liechtensteina začal vykupovat zde stojící domy. Ovšem ten nejjižnější zakoupil až dědic knížete Karla z Liechtensteina jeho syn Karel Eusebius. Knížetem Liechtensteinem zakoupené domy dostaly sjednocující fasáda. Tři prostřední domy raně barokní a pouze dům U Bílého medvěda si ponechal renesanční, Karel I. z Liechtensteina se velice neblaze zapsal do našich dějin. Původně žák Ivančické bratrské školy velice brzy pochopil, že ke kariéře u dvora vede jen cesta přes konverzi a tak se stal katolíkem v roce 1599. Za vlády Rudolfa II. postupně stoupal po společenském žebříčku, ovšem jeho aféra s Marii  Anna Manrique de Lara y Mendozza (vdovou po Janovi z Pernštejna) vedla k jeho dočasnému pádu. Ovšem vše zlé je pro něco dobré, a tak když se zavřely dveře u dvora Rudolfa II., rozhodl se Karel z Liechtensteina přiklonit se k Matyáši Habsburskému jeho boji proti bratru Rudolfu II. Díky tomu se po Matyášově nástupu na český trůn opět dostal do přízně dvora. Za stavovského povstání opustil české země, aby se do Prahy vrátil po vítězství spojených císařsko-ligistických vojsk na Bílé hoře. Záhy byl jmenován zemským místodržícím. Na počátku roku 1621 se stal předsedou soudu s povstalci a byl to právě Karel z Liechtensteina, který vynesl v Ludvíkově křídle Pražského hradu odsuzující rozsudky nad představiteli českého stavovského povstání. V následujících letech se pak společně s Albrechtem z Valdštejna, Pavlem Michnou z Vacínova, Hansem De Witte a Jakubem Baševim podílel na slavném finančním konsorciu, které zničilo českou minci a vedlo ke státnímu bankrotu. "Krvavý místodržící" jak se mu též někdy přezdívá, zemřel již roku 1627 a podle dobových zpráv se nenašel nikdo, kdo by jeho smrti želel. Tak špatnou pověst měl Karel z Liechtensteina i mezi katolíky.

Ale zpět k paláci, který začal Karel z Liechtensteina budovat na Malostranském náměstí. V průběhu třicetileté války stal se palác místem soudu nad vojáky Valdštejnovi armády, kteří se roku 1632 měli zachovat zbaběle v bitvě se Švédy u Lützenu. Soud roku 1633 vynesl 23 rozsudků smrti. Místo výkonu exekuce bylo opět na Staroměstském náměstí. Na konci třicetileté války se palác stal dočasným sídlem štábu švédského vojska, které roku 1648 obsadilo levobřežní Prahu. Navíc se Liechtensteinové soustředili na dvorskou kariéru a ta se v Praze dělat nedala, a tak palác začal po třicetileté válce chátrat. Aby měli alespoň nějaký prospěch z paláce, pronajali ho v letech 1742 - 1790 poštovnímu úřadu. Roku 1791 při příležitosti korunovace Leopolda I. se tehdejší majitel Josef z Liechtensteina rozhodl upravit palác podle projektu Matyáše Hummla. Díky Hummlovi získal palác klasicistní průčelí, velké schodiště a sál ve dvorním křídle. V majetku Liechtensteinů zůstal palác až do roku 1825, kdy byl prodán Ledebourům.

V 19. století zde několik let bydlel český vlastenec a zakladatel slavistiky Josef Dobrovský. Roku 1848 během revolučních událostí, zabral palác kníže Windischgrätz a udělal zde vojenské velitelství, to zde zůstalo i po revoluci, kdy armáda palác odkoupila. Pražanům se zde pak každodenně nabízela podívaná v podobě střídání stráží před palácem. V době první světové války sídlilo v paláci velitelství 8. armádního sboru, který byl 28. října 1918 posledním sídlem rakouské moci v nově vznikajícím Československu. Armádu rakouskou v paláci tak vystřídala armáda československá. V době protektorátu si wehrmacht budovu paláce vybral za své sídlo. Po květnovém povstání roku 1945 se palác opět dostal do správy československé armády. Armádu roku 1960 vystřídala Vysoká škola politická při ÚV KSČ. Bohužel i armáda se dokázala k památce chovat lépe než tato škola, která zničila celou řadu interiérových části. Naštěstí na konci osmdesátých let bylo rozhodnuto o úpravě Lichtenštejnského a Hartigovského paláce pro Akademii múzických umění. Došlo ke komplexní rekonstrukci, která se dá označit za zdařilou. V říjnu roku 1993 se pak odehrál v sále pojmenovaném po velkém českém skladateli B. Martinů úvodní koncert nové éry Lichtenštejnského paláce. Na závěr snad jen perlička. Před paláce se nachází 27 kovových patníků od Karla Nepraše. Patníky připomínají lidské hlavy a symbolizují oněch 27 popravených na Staroměstském náměstí, o jejichž osudu rozhodoval i ten, který dal zdejšímu paláci jméno.

Použitá literatura: Hrubeš, J; Hrubešová, E. Pražské domy vyprávějí V.

Janáček, J. Ženy české renesance

Dobrý večer v dnešním článku Vám chceme představit další krásný dům v matičce Praze, dnes si budeme povídat o budově bývalé Malostranské celnice.

Na malostranské straně Karlova mostu týčí se dvě krásné věže, před tou menší, které se říká Juditina je předsunutý domek, okolo, kterého spousta z nás projde, aniž by mu věnovala výraznější pozornost a to je škoda. Právě tento domek býval onou Malostranskou celnicí, správněji bychom měli říci, že zde sídlili staroměstský celní úřad a Císařský solní úřad, domek i úřad totiž patřili ke Starému městu pražskému, které si osopovalo právo nad celým kamenným mostem, a proto ani zdejší úřad z hlediska městské správy nenáležel pod Menší město pražské. Původní stavba, která zde stála, vzala za své během požáru Malé Strany v roce 1503. Místo něj byl postaven současný renesanční dům. Jeho opravu nám dokládá nápis nad krásným bosovaným portálem, který říká, že staroměstské obec dala tuto budovu opravit společně s věží v roce 1591. S renesanční podoby se na vnější fasádě bohužel nedochovalo krom zmiňovaného portálu vůbec nic. Renesanční štíty byly sneseny v 19. století a ve stejné době byla upravena u fasáda. Pak následovala přístavba vnějšího traktu směřujícího do Saské ulice. Bohužel i v interiérové renesanční části byly postiženy přestavbami, a proto nejsou příliš patrné. Asi nelepé je renesanční klenba vidět za vstupním portálem. V současné době je dvůr rozkládající se za malostranskou celnicí obehnán pavlačí, která je dnes jediným vstupem do původně románské Juditiny věže. 6e se jedná o památku ze 12. století nám dokládá úžasný reliéf v prvním patře této věže. Dlouhá staletí byl zakryt, a když byl koncem 19. století objeven, nebyla doceněna jeho hodnota a opět byl zakryt. Opravy se tak tento pražský unikát dočkal až v roce 1938. Bohužel výklad reliéfu je poměrně obtížný, neboť se nám nedochoval v kompletní podobě. A co tedy na tomto reliéfu můžeme vidět. Dvě postavy, jednu sedící, pravděpodobně, na trůně a druhou klečící před postavou první. Hůře poškozena je postava první, které chybí celá obličejová část a tak je skoro nemožné určit o, co v onom výjevu jde. Existuje několik teorii, přičemž dvě jsou asi nejvíce pravděpodobné. Vzhledem k tomu, že reliéf byl součásti Juditina mostu mlže se tak jednat o znázornění druhého českého krále Vladislava I, z rodu Přemyslovců, který jako trůnící panovník přijímá od klečící stavitele jeho dílo, tedy první pražský kamenný most. Nebo se může jednat o znázornění druhé české korunovace, kdy zde máme opět postavu Vladislava I. ovšem v tomto případě klečícího, před císařem Fridrichem I. řečeným Rudovousem. Nejsou to však jediné možné výklady, ale jak jsme psali, jedná se o nejčastěji citované, a tak je zde používáme i my.

Krom tohoto krásného románského reliéfu je domek malostranské celnice společně s věží také sídle Klubu za starou Prahu. Organizace, jejímž cílem je ochrana kulturně-historických hodnot naší krásné matičky Prahy. Tento klub byl založen 28. ledna roku 1900. Avšak již před svým vznikem zde existovala skupina osobností, které kritizovaly zásahy do pražské architektury, známe, jako asanace starého židovského města. Asi nejznámější z těchto osobností je díky svému článku Bestia triumphans, Vilém Mrštík, který velice silně kritizoval tehdejší radnici za koncepci ničení historických památek, místo, kterých měly vyrůst široké bulváry podobné Hausmannově Paříží. K naší smůle se tehdejší stavitelé dokázali prosadit a došlo k velké devastaci části Starého města pražského. Naštěstí však došli peníze a odpor byl také velký a tak se Bestie zastavila na konci dnešní Pařížské třídy. Kdyby však došlo ke komplexní asanaci, tak jak si jí tehdejší představitelé radnice a stavitelé představovali, věru nevíme, co bychom dnes v Praze turistům ukazovali. Zde bychom rádi upozornili, že nejsem zuřivými zastánci měst, jako skanzenů, ale pouze zastánci teorie, že se vše má dělat s rozmyslem a ne pouze na základě síly peněz. Jak se totiž ukazuje dnes je pro Prahu turismus jedním z klíčových nositelů peněz a pracovních příležitostí. A kouzlo Prahy skutečně neleží jen v secesních nájemních domech, takže ještě jednou buďme rádi, že se stihlo zničit tak málo, i když i to je nenahraditelná kulturní ztráta. Asanaci však hodláme věnovat celý jeden článek, a tak se ještě rychle vrátíme zpět k domku malostranské celnice.

V něm totiž za minulého režimu byla taky jedna z telefonních ústředen Státní bezpečnosti. Byla důmyslně maskována v dřevěné budce, na které byla cedulka Pražské komunikace. Zde měly být uloženy podle oficiální verze přístroje měřící otřesy a pohyb Karlova mostu, jak se však po roce 1989 ukázalo, jednalo se o telefonní ústřednu. StB se totiž velice zajímala o celou řadu hostí z hotelu U Tří pštrosů, ležícího naproti malostranské celnici a též telefonní hovory z okolních ambasád.

No a co říci závěrem tohoto krátkého článku. Snad je tolik, že dnes se v domě nachází knihkupectví, které prodává pragensiální literaturu a které spolupracuje s Klubem za starou Prahu, který i dnes sdružuje všechny milovníky Prahy, od historiků umění a architektů začínaje až po pouhé pražské patrioty konče. Všem, kteří mají Prahu rádi, proto doporučujeme, aby se stali členy Klubu, a pakliže nechcete a přesto se zajímáte o Prahu, není nic snazšího než si zajít do knihkupectví a nějakou zajímavou knihu si koupit. Pan Navrátil, který zde prodává, Vám jistě rád poradí, je to totiž skutečně muž na svém místě.

Použitá literatura: Hrubeš J; Hrubešová, E. Pražské domy vyprávějí III.

Dvořák, F.; Drda, J. Po Karlově mostě s profesorem Františkem Dvořákem

Malina, J. Karlův most

Dobré dopoledne všem, kteří mají rádi Prahu. V dnešním článku si řekneme něco málo o stavbě, která je architektonickým skvostem pražských Hradčan a zároveň i místo, které je úzce spjato s moderními dějinami českého národa. Tou stavbou je Černínský palác, v současnosti budova Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Černínský palác, jak sám název napovídá, patřil rodu Černínů. Černínové jsou starý český šlechtický rod, jehož kořeny sahají až do dvanáctého století, kdy je zmiňován královský komorník Černín. Dá se říci, že až do 16. století patřili mezi nižší a také chudší nobilitu. Jejich vzestup nastává se jménem Heřmana Černína z Chudenic, který za stavovského povstání zůstal věrný Ferdinandu II., po porážce stavů zasedl tento šlechtic i do soudcovské lavice a patřil k těm, kteří soudili české povstalce v roce 1621. Mezi souzenými byl i Heřmanův starší bratr Diviš, který ač katolík zůstal během povstání v zemi a koketoval z povstalci, navíc byl to právě Diviš Černín z Chudenic, který, jako hejtman Pražského hradu nedokázal 23.května 1618 zabránit vyhození dvou místodržících a písaře z okna české dvorské kanceláře v Ludvíkově křídle. I přes to, že byl Heřman Černín z Chudenic jedním ze soudců, nedokázal zabránit bratrově popravě, a tak se můžeme na radnici Starého města pražského dočíst, že mezi popravenými "českými pány", byl i katolík Diviš Černín z Chudenic.

Heřman po procesu pohádkově zbohatl, podobně, jako Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova či Karel z Liechtensteina, nebyli však jediní. Katolíků, kteří zkupovali po Bílé hoře konfiskáty byla celá řada a ve většině případů se nejednalo o nově příchozí. Krom umění získat majetek se Heřman proslavil i ve světě diplomacie a byl dokonce dvakrát jmenován císařským vyslancem k tureckému sultánovi. Heřman však nezplodil legitimního mužského potomka, a tak když 7. března 1651 zemřel, získal jeho majek prasynovec Humprecht Jan Černín z Chudenic, kterému Heřman celý svůj majetek odkázal. Asi Vás nepřekvapí, že tak významný muž, jakým byl Heřman Černín z Chudenic, byl pohřben v katedrále svatého Víta.

Humprecht Jan se díky strýcovu odkazu stal jedním z nejbohatších mužů království. Byl si velice blízký z arcivévodou Leopoldem, pozdějším císařem Leopoldem I., který udělal ze svého komorníka vyslance v Benátkách. Humprecht Jan tak navázal na úspěšnou diplomatickou kariéru svého prastrýce. Do úřadu nastoupil roku 1659. A právě v Benátkách se začíná psát příběh stavby, o které je dnešní článek. Traduje se totiž, že Humprechtu Janovi měl připravit první plány k budoucímu palác sám velký L. Bernini. Jestli si však plány přivezl Humprecht Jan opravdu z Benátek není jisté. Co však jisté je, že si přivezl obrovskou sbírku obrazů, kterou v Benátkách vytvořil. Pražský palác si začal budovat v roce 1667. Za hlavního stavitele si vybral Itala F. Carattiho, který se už předtím proslavil výstavbou Nostického paláce na Malé Straně. Palác má čtyřkřídlou dispozici s příčným traktem a nádvořím, pod palácem se pak nachází zahrada, do které se vstupuje ze salla terreny. Průčelí je přímo obrovské, dlouhé skoro 150 metrů (proto se také palác tak špatně fotí:)) a je členěné třiceti polosloupy vysokého řádu. Průčelí se obrací směrem k Pražskému hradu. Černínský palác má tak stejně, jako Valdštejnský nebo Schwarzenberský, být protivahou panovnického sídla a má ukázat moc a bohatství rodu Černínů. Skutečně, Humprecht Jan chtěl vytvořit monumentální dílo, v počátcích však měl vůbec problém sehnat tak velikou parcelu, a proto byl nucen po vzoru Albrechta z Valdštejna vykoupit prostor dvou ulic, kde nechal Carattiho vybudovat svůj palác. Bohužel dostavby se nedožil Humprecht Jan a ani F. Caratti, který dokonce zemřel ještě dříve než jeho zaměstnavatel.

Po smrti Humprechta Jana, roku 1682, pokračoval ve stavbě jeho syn Heřman Jakub Černín z Chudenic, který na dostavbu najal architekta G. de Capauli. Ten byl nucen znovu založit palácovou zahradu a vypořádat se s prostory pro obrovskou černínskou obrazovou galerii. Roku 1708 Heřman Jakub kontaktoval F. M. Kaňku, kterého chtěl pověřit dostavbou zbytku paláce. Již za dva roky však Heřman Jakub umírá a v práci předků pokračuje František Josef Černín z Chudenic. Za jeho života byla věnována velká pozornost výzdobě paláce. Byli přizvání nejlepší sochaři, malíři a štukatéři. Pro Františka Josefa řídil práce F. M. Kaňka, který upravil interiéry, v kterých V. V. Reiner namaloval svou fresku Pád Titánů, dalším z řady výjimečných umělců byl i Petr Brandl, který se rovněž podílel na malířské výzdobě. Sochařskou výzdobou se na Černínském paláci podepsal i M. B. Braun a zajisté i jméno štukatéra T. Soldatiho stojí za připomenutí. Palác byl tak skoro před dokončením. Byly v něm umístěny obrazy, tapisérie i nábytek. Dokončena domácí kaple, v které Brandl namaloval obraz sv. Jana Nepomuckého. Byla znovu přepracována zahrada, v která byly umístěny dvě kašny, upraven prostor před palácem, kde byla zachována cesta ke kapucínskému klášteru a na Nový svět. Před palácem se však nacházeli dva menší domky - U Zlaté koule, patřící jistému Kummerovi a Mayrovský dům, které měly hyzdit pohled na palác. V jednom z nich se navíc nacházela krčma, která jak píše soudobý autor, byla navštěvována "sprostým lidem". Aby si zpříjemnil výhled, odkoupil František Josef oba domky a na jejich místě nechal vybudovat podle plánu  F. M. Kaňky kapli sv. Matouše, která stávala na místě, kde je dnes pomník prezidenta  E. Beneše a její elipsový půdorys je dnes naznačen v dlažbě.

Roku 1733 umírá František Josef Černín z Chudenic a jeho dědicem se stal nezletilý syn Prokop Vojtěch Černín z Chudenic. Okolo poloviny 18. století se pak na Černíny navalila celá řada finančních pohrom, a tak začal palác chátrat. Navíc již roku 1742 ho chtěl,  za francouzskou-bavorské okupace Prahy, vyhodit do povětří francouzský velitel maršál Belle-Isle. K tomu naštěstí nedošlo, ovšem po odchodu vojsk bylo nutné provést opravy paláce, které vedl A. Lurago. Bohužel rok 1757 je pro palác tragédii. Jeho umístění vedlo k tomu, že během pruského ostřelování Prahy byl palác těžce poškozen a když pak roku 1777 zemřel Prokop Vojtěch, ztratila rodina Černínů o palác zájem, Většina vnitřního vybavení byla odvezena do Vídeňského paláce a pražský byl využit pouze v letech 1791 a 1792 při korunovacích Leopolda II. a Františka I. V dalších letech pak sloužil palác různým účelům. V letech 1796-1819 Vlastenecké společnosti přátel umění (dá se říci předchůdkyni Národní galerie), následně pak jako činžovní dům. Byla zde zbudována také celá řada dílen. Černínové své majetkové vztahy k paláci ukončili roku 1851, kdy ho Karel Evžen Černín z Chudenic prodal státu, který zde plánoval zřídit kasárna. Palác byl upraven A. Wolfem, provedeno přepatrování, strženo schodiště, znehodnoceno průčelí a zabíleny Reinerovi fresky a na terase před palácem zřízeno cvičiště.

Jako kasárna pak palác sloužil až do roku 1923, kdy vláda Československé republiky rozhodla přestavět objekt pro potřeby ministerstva zahraničních věcí. Práce vedl P. Janák, který sice vyšel z původního Carattiho díla, ale sám provedl řadu změn a přistavěl novostavbu v západní části paláce. Celá rekonstrukce proběhla v letech 1929-1934. Prvním ministrem, i když krátce před svým zvolením prezidentem Československa, zde působícím, byl Edvard Beneš. Po neblahém 15. březnu roku 1939, kdy byl zbytek zničeného Československa, předán pod ochranu Říše a jejího vůdce,  zde nacisté zřídili sídlo Říšského protektora. První byl Konstantin svobodný pán Neurath, který ve funkci vydržel až do 27. září 1941, kdy byl odeslán na zdravotní dovolenou a jako zastupující říšský protektor se vlády ujal Reinhard Heydrich, tento kat českého národa zemřel 4. června 1942 na následkem provedené vojenské operace Československé armády (provedena J. Gabčíkem a J. Kubišem). Po jeho smrti bylo nacisty v Protektorátu zahájeno likvidační peklo, které řídil z Černínského paláce nový zastupující říšský protektor K. Daluege. Ten byl nahrazen v roce 1943 novým říšským protektorem W. Frickem. Zástupcem protektora, byl státní tajemník, tuto funkci v letech 1939-1943 zastával K.H. Frank, který se v roce 1943 stal Státním ministrem v Čechách a na Moravě. A byl to právě Frank, který se nejvíce provinil na českém národě. Po válce byl mimořádným lidovým soudem shledán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením. Trest byl vykonán v Pankrácké věznici v roce 1946. Trestu však neušli ani ostatní - Frick, trest smrti u vojenského soudu v Norimberku, Neurath 15 let u vojenského soudu v Norimberku, Daluege - trest smrti u mimořádného lidového soudu v Praze.

Po válce se Černínský palác stal opět sídlem ministra zahraničí ČSR. Prvním poválečným ministrem byl tehdy velmi oblíbený Jan Masaryk, syn prvního prezidenta Československa. Byl to právě J. Masaryk, který se svým životem i smrtí zapsal do našich moderních dějin i dějin palác. J. Masaryk zemřel 10. března za záhadných okolností, pádem z okna Černínského paláce. Podle prof. Strausse světově uznávané kapacity v oboru forenzní biomechaniky musela působit u pádu J. Masaryka vnější síla. Problém zde jsou ovšem důkazní materiál, který jak se píše v knize Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti), nebyl řádně zajištěn ihned po ministrově smrti, ovšem z jakých důvodů politických či neschopnosti zasahujících jednotek je otázku na kterou zatím není možné odpovědět.  Dá se tedy říci, že dnes se můžeme klonit spíše k násilnému trestnému činu než k sebevraždě J. Masaryk. Dnes má tento oblíbený ministr na Černínském paláci pamětní desku, dílo sochaře P. Malovaného. Poslední událost, kterou bychom zde chtěli připomenout je zrušení vojenského paktu Varšavská smlouva, který byl zrušen ve velkém sále Černínského paláce 1. července 1991, za Československo tento dokument podepsal dnes již zesnulý exprezident V. Havel a za SSSR tehdejší viceprezident Janajev.

Toliko něco málo k historii úchvatného jednoho úchvatného paláce na pražských Hradčanech. A na závěr opět pár obrázků.

Použitá literatura: Hrubeš, J.; Hrubešová, E. Pražské domy vyprávějí IV.

Kocián, J. Smrt Jana Masaryka in: Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti)

Dvořák, F. Triumfální cesta na Pražský hrad

Dobrý den, v dnešní článku bychom Vám chtěli ve stručnosti představit zásadní církevní stavby, které se nacházejí v prostory Hradčan. Na místě Hradčan se dnes nachází šest kostelů. Některé kostely velice známe, ale jsou zde i kostelíky zapadlé a skoro neznámé. V následujících řádcích si projdeme od prostoru Pražského hradu, přes Nový svět až na Pohořelec a do Strahovského kláštera, kde se tyto krásné stavby stojí.

Na úvod jen krátký exkurz do historie Hradčan. Ty byly založeny, jako poddanské město kolem roku 1320 purkrabím Berkou z Dubé. Jejich rozsah však byl pouze v nejbližším okolí dnešního Hradčanského náměstí. Západním směrem k  prostoru Loretánské náměstí se Hradčany rozšířili za vlády Karla IV., kdy byly i obehnány hradbami. Prostor dnešní Pohořelce patřil premonstrátům ze Strahovského kláštera. Klášter byl s městem spojen karlovskými hradbami, které chránily nejen Hrad, Hradčany, Strahovský klášter, ale i Menší město pražské. Bohužel za husitské revoluce došlo k vypálení Hradčan a následné pohusitské období bylo dobou nové výstavby. Královským městem se pak Hradčany staly za vlády Rudolfa II. roku 1598. V 17. století pak došlo k výstavbě nových barokních hradeb, které zpevnily obranu celé Prahy. Zbytky těchto hradeb můžeme vidět i v prostoru Hradčan na Novém světě. Roku 1784, se rozhodnutím Josefa II., Hradčany staly součásti Královského města Prahy. Toliko v rámci stručnosti k Hradčanům a nyní již vyrazíme na krátkou procházku po kostelích Hradčan.

První kostel, u kterého se zastavíme je sv. Benedikt na Hradčanech, Stojící v jihozápadní části Hradčanského náměstí. V jeho okolí se nachází Schwarzenberský palác, Radniční schody, Hradčanská radnice a Toskánský palác. Původně se jednalo o hradčanský farní kostel a založen byl nejspíše brzy po vzniku samotného městečka. Založen byl společně s nezbytným hřbitovem. Při velkém požáru Prahy roku 1541 vyhořel, ale již následujícího roku došlo k jeho obnově. Rok 1619 se pro kostel stal rokem další tragédie, neboť opět vyhořel. Obnoven pak byl hlavně zásluhou řádu barnabitů, kteří kostel obdrželi od Ferdinanda II. Barnabité pak u kostela zřídili kolej. Právě kostel sv. Benedikta je jediným místem, kde v Českém království sídlil řád Barnabitů, založený v Miláně roku 1530. Josef II. roku 1786 však kolej zrušil a kostel připadl státu a stal se skladištěm. Naštěstí již roku 1792 byl předán karmelitkám od sv. Josefa z Malé Strany, které sem přenesly své sídlo a také mumifikované tělo zakladatelky kostela Sv. Josefa na Malé Straně, Marie Elekty. Její tělo bylo umístěno přímo v kostele. Za minulého režimu musely karmelitánky opustit svůj klášter a vše připadlo státu, který zde zřídil luxusní hotel pro stranické funkcionáře, paradoxem osudu je, že v roce 1988 se začalo s razantní přestavbou, která měla ještě zvýšit luxus tohoto místa. Když pak přišla následujícího roku změna politických poměru, byla přestavba pozastavena a klášter s kostelem se pak v 90. letech vrátil řádu karmelitánek, které pak musely veškeré stavební zásahy upravit a státu vrátit většinu z luxusního nábytku, neboť tato řehole se vyznačuje přísnou chudobou svých členek. Karmelitky jsou dokonce tak daleko, že řádové sestry přestanou komunikovat nejen s okolním světem, ale i se svojí rodinou. Co se týká samotné stavby kostela, obvodové zdivo je gotické, vnitřní výzdoba je pak barokní - hlavní oltář s obrazy Panny a sv. Terezy je dílem J. V. Hellicha, další oltáře jsou zasvěceny sv. Ludmile, sv. Karlu Boromejskému a sv. Josefovi (obraz na tomto oltáři bývá připisován J. P. Molitorovi). Nyní se od této krásné stavby, která je viditelná i z Karlova mostu přesuneme Kanovnickou ulicí ke kostelu sv. Jana Nepomuckého.

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech je vrcholně barokní dílo K. I. Dietzenhofera z 20. let 18. století a
byl postaven pro druhý pražský klášter voršilek (první se nacházel u sv. Voršily na dnešní Národní třídě). Výběr světce se vztahuje k legendě podle, které se na smrt nemocná Terezie Veronika Krebsová z Mlejnova uchýlila do kláštera voršilek na Hradčanech a zde byla díky modlitbám ke sv. Janu Nepomuckému zachráněna. Kostel se nachází ve svažitém terénu a zde se s tím Dietzenhofer vypořádal dvouetážovým průčelím s výrazným portálem, ke kterému se stoupá po několika schodech. Z původní sochařské výzdoby se zachovala pouze socha M. V, Jäckla  sv. Jan Nepomucký v okně nad štítem. Uvnitř se pak nad osmibokou hlavní lodí zvedá klenba pokrytá malířskou výzdobou  V. V. Reinera, která přestavuje pět andělů se symboly sv. Jana Nepomuckého. V relikviáři je freska Glorifikace sv. Jana Nepomuckého, nad kruchtou Mučení sv. Jana Nepomuckého a nad vstupní části Přenesení umučeného těla světcova. Oltář je barokní z roku 1705 s obrazem J. K. Lišky a řezbářskou prací M. V. Jäckla, původně však stával v kostele sv. Vojtěcha na Starém městě pražském v Celetné ulici (na jehož místě je dnes moderní zástavba, včetně Reprezentačního domu Hlavního města Prahy - Obecní dům). Od tohoto kostela projdeme přes ulice Nový svět a Kapucínskou na Loretánské náměstí, kde se nacházejí dva kostely. V severozápadní části kostel Panny Marie Andělské a v komplexu Lorety kostel Narození Páně.

Začne menším z obou kostelíku a to Pannou Marii Andělskou. Jedná se o kostel, který přináležel ke klášteru kapucínského řádu. A byl vybudován na začátku 17. století společně s klášterem. Mužem, který se o jejich příchod do Prahy nejvíce zasloužil, byl arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé. I kapucíni měli pomoci s katolickou reformou země. Do Prahy přivedl kapucíny Vavřinec z Brindisi, velká osobnost a pozdější řádový světec. Stavba započala roku 1600 a dokončena byla již roku 1601. Podle své řehole postavili kapucíni svůj kostel sami, pouze s pomocí několika zedníků a dokonce odmítli dvorního stavitele císaře Rudolfa II. Jedná se o stavbu s obdélníkovou loď, prodlouženým chorem a po stranách bočními kaplemi. Záhy po dokončení si na kapucíny stěžoval Tycho Brahe, který bydlel nedaleko, že ho jejich časté zvonění ruší při práci. V 18. století byl kostel poškozen během válek Marie Terezie. Nejprve během války o rakouské dědictví, kdy bavorskou-francouzské vojsko obsadilo Prahu a podruhé roku 1757, kdy byla Praha ostřelována během sedmileté války ostřelována pruskými vojsky z prostoru dnešních Střešovic. Na paměť těchto bojů byly do fasády zazděny dělostřelecké koule, které můžete vidět nejen na tomto kostele, ale na několika dalších stavbách na Novém světě a také jednu v katedrále svatého Víta. V roce 1944 obsadilo klášter i s kostelem SS zařídilo zde vězení. Po skončení války pak sloužil jako internační tábor a kapucíni se sem vrátili až roku 1947. Ovšem nový režim kostel a klášter obsadil roku 1950. I přes to, že zde nesídlil řád, byl kostel aktivní sakrální stavbou. Kapucíni se sem vrátili v roce 1990. Atrakcí tohoto kostela je betlém v životní velikosti z 18. století. Skládá se ze 43 figur a je ze dřeva, slámy a papírové hmoty. Hned vedle kláštera stojí slavná pražská Loreta, v jejímž areálu se krom slavné Svaté chýše nachází i kostel Narození Páně a tímto kostel se nyní budeme zabývat.

Kostel Narození Páně se nachází na východní straně Lorety a byl vystavěn na místě původní kaple J. G. Aichbauerem, nevlastním bratrem K I. Dietzenhofera, v letech 1734-1735, ve východním křídle ambitu. Má obdélný prostor a půlkruhové kněžiště. Nad kněžištěm nachází se freska V. V. Reinera Obětování v chrámu. Další stropní obrazy jsou dílem A. Schöpfla  - jedná se o Klanění tří králů a Klanění pastýřů. Zbytek interiéru je velmi bohatě zdoben. Hlavní oltář je vyzdoben stříbrným rámem a obrazem, který je kopii Fra Lippiho. Většina sochařské výzdoby je dílem M. Schönherra (sochy na hlavním oltáři a sochy stojíc na konzolách v lodi kostela). Boční oltáře jsou zasvěceny dvěma španělským světcům - sv. Marcie a sv. Felicissima. Oba oltáře jsou řešeny, jako relikviářové vitríny, v kterých jsou v šatech, parukách a s voskovými maskami uložena obě těla. Nasvícení obou je geniální, neb se nad jejich hlavami nachází otvory, kterými na ně proudí světlo. Kazatelna je rokoková bohatě zdobená reliéfy s mariánskými výjevy. Mramorářské práce na kostele provedl J. P. Baumgartner. Ve středním klenebním poli se nachází oratoře - Valdštejnská a Trautsmannsdorfská. Díla řezbáře V. Unmutha se sochařskou výzdobou od Schönherra. Na západní stěně kostela se pak nachází hudební kruchta s rokovými varhany. Pod prostorem kruchty je umístěna krypta pro podporovatele Lorety. A teď už nás čeká závěrečná část, kdy přejdeme přes Pohořelec do prostoru Strahovského kláštera, kde se nachází dva kostely - Nanebevzetí Panny Marie a sv. Rocha.

Začneme starším z obou kostelů Nanebevzetí Panny Marie. Premonstráti byli pozvání do Prahy druhým českým králem Vladislavem I. a biskupem Jindřichem Zdíkem v polovině 12. století. Místo, kde byl klášter založen, bylo strategickým místem a měl se stát západní ochranou pro samotný Pražský hrad, čemuž napovídá i samotný  název Strahov od slova strážit. O novém klášteře se poprvé zmiňuje kronikář Jarloch. Sám kostel s začal stavět roku 1143, Na přelomu 16. a 17. století byl renesančně přestavěn. Roku 1627 došlo k rozšíření prostoru kostela a vybudováno nové průčelí. Ve stejném roce bylo v chrámu slavnostně uloženo tělo zakladatele premonstrátského řádu sv. Norberta. To sem bylo přeneseno z tehdy již protestanského Magdeburku. Po bombardování Prahy byl klášter obnoven v druhé polovině 18. století a s ním i kostel. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je tak v jádru románský, s gotickou příčnou lodí, dvěma renesančními a barokně upravenými věžemi. Sochařské výzdoba v průčelí je díle J. A. Quittainera. Vnitřní barokní klenbu pokrývají kartuše od M. I. Palliardiho, v nichž jsou Obrazy J. Kramolína s mariánskou tématikou. Hlavní oltář je dílem J. Lauermanna a je zdoben reliéfem Nanebevzetí Panny Marie, sochy Nejsvětější Trojice a řádových světců od I. Platzera. Nad arkádami boční lodi je dvanáct nástěnných obrazů ze života zakladatele řádu sv. Norberta od V. Neunherze. Ostatky sv. Norberta byly původně uloženy uprostřed hlavní lodi, roku 1811 byly přeneseny na hlavní oltář a v roce 1875 do kaple sv. Voršily, kde jsou dodnes a při zvláštních příležitostech je možné je spatřit. Nu a teď už nás čeká stavba poslední a tou je kostel sv. Rocha, který je jen pár metrů od kostela Nanebevzetí Panny Marie. Hned vedle hlavního vstupu do Strahovského kláštera.

Namístě dnešního kostela sv. Rocha se již ve 14. století nacházela kaple zasvěcená proti morovému patronovi sv. Erhardovi, která bylo ovšem v době husitské zničena. Na konci 15. století byla obnovena, ale s novým názvem kaple sv. Felixe a Adaukta. Bohužel na konci 16. století byla i tato kaple v troskách. Když pak na konci 16. století propukl v Praze mor, byl císař Rudolf II. nucen uprchnout i s dvorem do Plzně, pravděpodobně zde se rozhodl založit kostel sv. Šebestiána a sv. Rocha. Svůj záměr uskutečnil již roku 1602, kdy se začalos přípravou stavby, budované v pozdně renesančním slohu. Kostel byl nakonec dokončen v roce císařovi smrti roku 1612. Jméno autora nevím jistě, víme, že stavbu prováděli G. B. Bussi de Campione a M. Meer. Od svého založení až do roku 1784 sloužil, jako kostel farní, po tomto datu se stal umrlčí kaplí. I tato funkce brzy zanikla a z kostela se stala kovárna. Renovován pak byl kostel sv. Rocha roku 1881, kdy byla obnovena původní vysoká okna a uvnitř byly umístěny neogotické oltáře. Dnes slouží kostel, jako výstavní síň Galerie Miro. Unikum kostela je velmi zajímavá kombinace dvou slohů. Na první pohled se totiž zdá, že se jedná o upravenou gotickou stavbu. Není to, ale pravda. Jak jsme psali, kostel byl postaven až na začátku 17. století a je to vrcholné sakrální dílo české pozdní renesance rudolfínského dvora. Tato centrální stavba má vysoká okna s naznačeným lomeným obloukem a zároveň pilastry a niky. Ukazuje se tak, že česká renesance budovala i kostely, ovšem stále s prvky gotiky, které, ale byly vsazeny do jinak renesanční stavby. Svým způsobem tak autor předběhl jiný český fenomén a tím je gotizující baroko (hlavně dílo J. B. Santini). Sv. Roch však není jediným v tomto duchu budovaným kostelem. Tím druhým je kostel sv. Salvátora na Starém městě pražském, o tom si, ale zase povíme jindy.

Použitá literatura: Hrubeš, J; Hrubešová, E. Pražské domy vyprávějí

Dvořák, F. Triumfální cesta na Pražský hrad

Vlnas, V. Jan Nepomucký, česká legenda

Diviš, J. Pražská Loreta

Pražská Loreta průvodce poutním místem